8.12.16

Tvoření po výstavě



V týdnu máme pravidelně jediné volné odpoledne, kdy vyzvedávám holky po obědě a někam vyrážíme . Většinou na hřiště. Tentokrát to bylo za kulturou. Na výstavu Celník Rousseau do Národní galerie. Na výstavě se nesmělo fotit (ale pár krásných fotek najdete i tak u Kláry). Pokud váháte, jestli tam jít s dětmi, tak se nebojte, všichni na nás byli milí a nikoho jsem třemi malými dětmi nepohoršovala. Výstavou jsme sice trochu proletěli, ale i tak to stálo za to. pro mne i pro děti.








Nakonec již tradičně pár fotek pro babičky. Jáíka po chvice laškování s nůžkami, zaujalo něco úplně jiného než tvoření.

4.12.16

Mníšek pod Brdy


Zatímco poslední rok a půl v Brně jsme se v sobotu dávali po celém týdnu dohromady, tady v Praze se snažíme v sobotu vyrážet na výlety. Ne každou sobotu to vyjde, ne vždy se výlet  podaří. Tentokrát nám sice přálo počasí i zdraví, prohlídku na zámku jsme měli rezervovanou, ale děti se nějak spikly a jedno bylo protivnější než druhé. Platilo cosi jako zákon zachování hysteráčku. Ale na fotkách pro babičky nic z toho není vidět.







Vyrazili jsme do malého městečka Mníšek pod Brdy.  Nejdřív jsme se vydali na procházku na Skalku, což je barokní areál na kopci nad městečkem. Bylo nádherně zimně, jinovatka pomalu roztávala pod hřejivými slunečními paprsky. 
 

Potom byla v plánu návštěva Pekla a hlavně prohlídku zámku s Elsou z Ledového králoství. Peklo bych příště vynechala. Prohlídka s Elzou (která vystupuje spíš jako krásná stafáž, protože prohlídku vede zkušená průvodkyně převlečená za zimní kráslovnu) se oběma holkám moc líbila. Jáík měl z celého výletu největší zážitek z hasičů hasících požár, který jsme zahlédli cestou do Mníšku. Musela jsem mu to převyprávět nejmíň desetkrát.


 Snad budeme mít příště větší kliku a z výletu se budeme vracet s lepšími pocity než tentokrát.

Co vy jezdíte o víkendu na výlety? Dokážou to děti ocenit?

3.12.16

Dětské hřiště Nový svět


Nevím jak vy, ale já mám moc ráda pěší procházky po městech, nejlépe někde v centru. Stačí mi jen tak bezcílně chodit, koukat se na domy, lidi, do výloh, občas něco vyfotit. Můj muž mi tuto zálibu toleruje, ale děti nikoliv. Sice nevyžadují les a přírodu, ale dlouhé procházky městem je nebaví. Chtějí někde lozit, křičet, hrát si s pískem nebo kamínky. Tady v Praze to k procházkám v historických částech města vysloveně láká, ale skloubit je s potřebami dětí není zcela snadné, ale zase ne nemožné. I v centru se dají najít dětská hřiště, kde se může mláděž vyřádit a vy se kochat okolím cestou na hřiště, při pobytu na něm a cestou z hřiště.



Skvělo atmosféru má hřiště na Novém Světě, kousíček od Hradu a přitom na klidném místě téměř bez turistů. O lokalitě se dočtěte tady (příště si tyhle stránky vytisknu a budu si je číst, až si budou děti hrát). Hřiště je  ukryté za vysokou zdí a vede do něj úzká branka, kterou je snadné minout a vůbec si nepovšimout tohoto kouzelného zákoutí. Klasický kočárek brankou projede, pro kočárek pro dvojčata je asi příliš úzká.




Projdete brankou a před vámi se otevře travnatá plocha lákající k fotbálku a teprve kousek dál je altánek, kam se dá schovat před deštěm i před sluncem a prolízky pro děti.


Prolézačky jsou určené spíše pro batolata, ale i naše starší děti si tu vyhráli. Hlavně na velkém pískovišti a několika pružinových houpadlech. Hračky na písku byly "erární", ale zkušené matky vědí, že vždy je dobré mít sebou aspoň jednu lopatičku a pro kluky bagr nebo náklaďák.



Díky vysokým stromům a zdi se tu dá jistě najít stín i v parném létě. Toalety tu nejsou, ale můžete využít ty v nedaleké Kavárně Nový Svět .





Foceno ze hřiště. Za těmito okny někdo opravdu žije. Také vám to připadá neuvěřitelné?


My jsme po vyřádění na hřišti pokračovali Jelením příkopem až jeho konec, pak prudce do kopce k letrohrádku královny Anny. Tam už je zastávka tramvaje nebo ještě kousek dál stanice metra Hradčanská. Procházku Jelením příkopem vřele doporučuji pro zážitek z přírody, historie i moderní architektury. Pokud pojedete s kočárkem, je cesta obtížně sjízdná a místy je třeba kočárek nést nejlépe ve dvou.



Chození pro Praze zdar!

PS: Pár loňských jarních fotek ze stejného hřiště a procházkové trasy najdete i zde.

29.11.16

Dvě uříznuté kliky a znovu ten samý plot

Dnes vysvitlo sluníčko a tak jsem si na vyzvedávání holek zase jednou vzala foťák. Díky tomu, že máme školu i školku dál od domu a k tomu ještě kus cesty od sebe, toho hodně nachodíme. Běžné vyzvedávání obou hodlek z institucí mi trvá necelé dvě hodiny. Naštěstí jsem ještě na mateřské a tak s to můžu dovolit a ještě si ty procházky krásnou čtvrtí užít.



28.11.16

Druhá várka gymsacků


Tentokrát jsou všechny z kytkované látky s koženkovým dnem. 



Všechny pytlíky/vaky na záda pospolu. Trochu bojuji se šňůrkami. Měla jsem koupené krásné kulaté, pevné, ale brzy došly a nemůžu je znovu sehnat. Náhodou jsem se dostala i do provaznictví, ale i když tam měli podobné, tak v jiné tloušťce.

Ještě chystám jednu várku, ale zatím nebyl čas ji ani nastříhat, i když látky už mám nachystané.

27.11.16

Dvacet šest měsíců




V listopadu udělal Jáík dva velké pokroky - naučil se skákat snožmo a začal tvořit slova ze dvou odlišných slabik. Sám sobě stále ještě říká "kuku", holkám "jája" a "juju", ale během měsíce se naučil spoustu nových slov. Umí doplňovat konce básniček, hodně rád má Byla jedna babka, prodávala jabka ... , stejně jako kdysi malá Jů. Pořád říká to svoje neodolatelné "čau".

Když jdeme po ulici, tak mu musím jmenovat značky aut a mnohé už pozná (škoda - šušu, volvo - vouvo, ford, opel ...) a některá auta pozná i na dálku (volvo), což je něco, co jako typická žena, která rozlišuje auta jen podle barev, vůbec nechápu. Naopak Jáík barvy stále neumí, ale rozlišuje je moc dobře. Pamatuje si jaký má, kdo kartáček a když vezmu jiný než jeho, tak mě hned opraví a řekne, čí je.

Auta a stavební stroje ho fascinují. Denně trávíme čtvrt až půl hodinu pozorováním bagru, který pracuje kousek od školky. Dělnící už nás znají a já se snažím chodit přiměřeně teple oblečená a vybavená knihou na čtení. Vydrží si velmi dlouho hrát s bagrem a rád poslouchá stále dokola jeden náš zážitek se sanitkou, která nemohla kvůli koloně aut projet. Dárky pod stromeček jsou jasně dané - auta a knížky o autech.

Dalšími dvěma osvobuzující pokroky hlavně pro mě je velmi snížená intenzita kojení a už také tolik nedbá na můj vzhled, takže mohu nosit brýle a culík a někdy i obojí zároveň.

Nerad se převléká a nejeví větší snahy se to naučit.

Rád montuje, šroubuje, zatlouká (rozuměj buší). Vidí svět jinýma očima než já a naše holky.


Na popud jedné z babiček jsem mu trochu přistřihla vlásky. Nechávala jsem mu je schválně delší, protože celé léto a podzim odmítal nosit čepici (čepice či  klobouk chvíli po nasazení letěli někam do dáli). Teprve s větším ochlazením nemá s čepicí problém a tak mohlo dojít na sestřižení jágrovských vlásků. To jsem provedla já, sám si pak ustřihl ofinku. Prokoukl, vypadá najednou starší.

EDIT: Žehličku pro dnešek vyměnil za "pipi" čili pilu složenou z lega. Je fajn, že vás s ní nemůže paštit, ale zato se hodně špatně hledá.

Dvacet pět měsíců


Pokroky z října si také nepamatuji. Snad jen to, že mi dovolil konečně odejít samotné, i když to bylo často s převelikým řevem.

Jáík musí mít stále něco v ruce. Obvykle si oblíbí jednu věc a s tou vstává i usíná. Není to jen žehlička, která je na fotce, ale třeba plastové kladívko (měli jsme i dřevěné, ale tím to moc bolí, když s ním dostanete do hlavy, že jsme museli dát pryč), autíčko nebo pila poskládané z lega. Bez této vybrané hračky není možné odejít z domova. Někdy jsou to věci dvě, každé do jedné ruky (třeba pila a kladívko), to pak není schopen se najíst. Většinou je to nějaké náředí nebo auto, plyšáci u něj nemají šanci (až na bílo kočičku, tu si jeden den oblíbil).

Dva roky

S dvouměsíčním zpozděním sem vkládám Jáíkovu ze dne, kdy měl dva roky. Už si toho z té doby moc nepamatuji, ale něco přece. Září bylo hodně náročné - začátek školy a školy v novém místě bydliště. U holek se to projevovalo pláčem, Jáík dával stres najevo tím, že mě odmítal opustit. Nemohla jsem jít ani sama nakoupit, ani vynést koš, ani do jiného pokoje. Celé září mě nikam nepustil.

PS: Všimli jste si žehličky na fotce :-)

Zabydlujeme ložnici


 

Zeď proti naší posteli byla celá holá a doslova volala po nějaké výzdobě. Vytáhli jsme všechny rámečky, které jsme měli v prvním rodinném bydlení nad jídelním stolem a pověsili je ve stejné kompozici. Ještě v nich musím vyměnit fotky z cest za fotky naší rodiny. I když některé již rodinné jsou a dokonce aktualizované, aby nepůsobily traumata :-)



Srdíčku z březového proutí jsem neodolala v rožnovském skanzenu. Dlouho jsem nevěděla kam s ním, leželo nahoře na knihovně a trpělivě čekalo. U nás si všechno hledá dlouho své místo, neumím dekorace jen tak někam pověsit a pak mě to najednou trkne a vím, kde je jejich pravé místo. Na dveře ložnice srdce patří víc než kamkoliv jinam.



Tyhle vtipné keramické úchytky máme na skříních. Dámská varianta je puntíkovaná, pánská je proužkovaná. Muži připadají mírně úchylné, ale já jsem z nich nadšená. Jinak toho moc k focení není, v ložnici mám zároveň pracovní stůl, spoustu krabic s látkami, stále něco rozešitého a podle toho to tam vypadá. 


Tuto neděli na chvilku vykouklo sluníčko, zrovna když jsme se chystali vyfotit každoroční vánoční fotku pro babičky. Tak jsem dávám jednu nepovedou z letošního focení (bylo hodně divoké a chvílemi i hysterické) a finální z loňského focení ještě v Brně. Už máme z fotek pěknou časosběrnou sérii. 


22.11.16

Pytlíky na záda


Nevím, jak se těmto batůžkům-pytlíkům na záda oficiálně říká, ale ušila jsem jich rovnou několik a další se chystám. Vše se to koná v rámci akce "zbavuji se látek". Tyhle pevné bavlněné látky z IKEA jsem nakoupila kdysi na kabelky, ale až na pár kousků, jsem kabelek moc neušila. Pytlíky jsou na ušití snadnější a rychlejší a jde to i s dítětem, které běžně vstává v 7 ráno a usíná v 11 večer, na klíně.


Že se teď špatně fotí, protože je málo světla, jste si asi všimli u jiných blogerek, tak si na to nebudu moc stěžovat. Dnes jsem byla za světla doma jen dvě hodinky, během kterých jsem rychle nafotila, co jsem po večerech ušila. Kdovíkdy zas bude lepší světlo, já budu zároveň doma a konstelace hvězd (rozuměj dětí) bude nakloněna focení. Lepší nějaké fotky, než žádné, to je moje momentální heslo.

Jáík zajistil testování pytlíků ve všech možných situacích.

 Vestoje.

Ve skoku.

Vsedě.




Ve spánku. Téměř pokaždé s kladivem v ruce.


Jen dočasně ho tento mladý muž vyměnil za fotoaparát, aby vyfotil maminku, i když to vypadá, že fotí spíš selfíčko.

EDIT: Batůžky najdete na Fleru nebo si o ně pište na evulekotule uzenáč seznam.cz .